Když vzpomínáme na historii naší obce, tak 60-65 let zpět, mnohým z nás se vybaví domácí zabíjačky. Vlastní prase chovali hlavně bývalí sedláci (pak nucení členové JZD), ale i mnozí úředníci, kteří měli kousek zahrady, kde mohl stát chlívek. Prasátko potřebovalo kukuřici, kterou si lidé sami pěstovali, brambory a šrot, hlavně však veškeré zbytky z kuchyně. „Dobré prase všechno spase“, říkalo se. Byla také nutná sláma na podestýlku, kterou každý neměl, my jsme například na podzim místo ní nasbírali zásoby suchého listí. Proč to všechno lidé dělali? Protože v „superplánovaném“ státním hospodaření, kdy všechno patřilo všem a nikomu nic, stále něco chybělo. Na přelomu 50. a 60. let nebylo maso. Řezníci prodávali sádlo, salámy, sem tam konzervu, ale maso? To se prodávalo jednou týdně v sobotu na příděl, ale běda, kdo přišel pozdě, na toho nezbylo. Brzy ráno vstala naše pratetička a šla si jako první stoupnout do fronty, která se vlnila u každého řeznictví. Pak ji vystřídala moje starší sestra cestou ze školy a nakonec maminka. Ta už došla až k pultu se vzácným masem. „Co si přejete?“ Kdepak, tahle otázka nezazněla. Řezník věděl, jak velká je každá rodina, proto prodal paní učitelce kus hovězího, málokdy kousek vepřového (které bylo nedostatkovým zbožím), k tomu povinně kosti a plíčky nebo třeba vemeno. Pokud někdo chtěl játra nebo jinou specialitu, musel vzít kostí o kilo víc. Pro určité lidi měli řezníci schované balíčky pod pultem – třeba pro zelináře, který jim pak poskytl nedostatkovou zeleninu. Tajný výměnný obchod za socialismu fungoval dobře na úkor těch, kteří neměli nic. Ano, maso jsme jedli většinou jen jednou týdně a nezbyl nikdy ani kousek. Vařila se zelenina z vlastní zahrádky (v obchodem jí bylo minimum), luštěniny a moučná jídla. Proto mnoho lidí chovalo prasata.
Když přišla zima a malé roztomilé jarní prasátko dosáhlo váhy přes metrák, začalo období zabíjaček. Místní řezník pan Piják měl od prosince do konce února co dělat. Domácí zabíjačka byla i společenská událost. Večer před ní přijeli příbuzní, sedělo se, popíjelo a hrály se společenské hry. Brzy ráno přišel pan Piják, hospodyně vylákala prase z chlívku na nějakou dobrotu, rozloučila se s ním a řezník ho rychle omráčil a zařízl, některá z žen chytala krev do nádoby. Na tuto část jsme se my děti nedívali. Řezník venku naporcoval prase na větší kusy a pak byla každá ruka dobrá. Stále bylo co krájet, míchat, prát. Tu nejhorší práci dělala maminka – prala prasečí střeva. Špinavou vodu někdo stále odnášel a měnil za novou, až byla střívka úplně čistá. Vzpomínám, jak pratetička zavolala: „Slávi, počkej, hned ti tu prdelačku vynesu.“ Ano, slovy prdelačka se označovala špinavá smrdutá voda ze střev. Proto se vždy naštvu a dělá se mně špatně od žaludku, když se v současnosti v hospodách tímto vulgárním názvem označuje zabíjačková polévka. Lidé v gastronomii, buďte slušní a mějte úctu k tradičnímu dobrému jídlu!
Jako malému dítěti se mně moc líbilo dělání jitrnic. Spoustu dobrého masíčka, jater a koření položil pan Piják na velký dřevěný stůl, sekal to nadrobno, míchal a nadíval do střev. Ukrojil kus, šikovně zašpejloval, nadíval, ukrojil, zašpejloval. Jedna jitrnička jako druhá. Z velkých střev dělal jelita. Pak se jitrnice a jelita vařila ve vodě a byla z nich výborná bílá nebo černá zabíjačková polévka. Říkalo se jí také trdelná polévka, protože se za starých časů míchala trdlem. Vedle na sporáku se škvařilo sádlo, slívalo se do nádob a zbyly z něj voňavé škvarečky. Maso se dělilo podle druhů, vařilo se, zavařovalo a uskladňovalo do chladných spíží.
Voňavá práce trvala celý den a mezi tím se stále jedlo – nedříve ovar, pak prejt, kořeněné kroupy s krví, které zbyly z jelit, večer chleba se škvarky. Popíjelo se a zpívalo až do pozdního večera. My děti jsme se občas z přemíry mastného jídla pozvracely. Dostaly jsme čaj se zeměžlučí, jeden den půstu a další den už to bylo dobré. Roznášely jsme pak výslužky sousedům, jak to tehdy bývalo zvykem: konvičku s trdelnou polévkou, pár jitrnic a kus masa. Protože pan Piják byl jen jeden, zabíjeli Řečkováci postupně, a tak skoro každý týden přišel někdo s výslužkou. Měli jsme proto nedostatkové vepřové masíčko po celou zimu a nemuseli jsme stát v mrazu hodinové fronty před řeznictvím.
V 60. letech přišlo částečné politické uvolnění a začalo se nám dařit o něco líp. V řeznictví už se objevovalo maso i v týdnu a sobotní fronty přestávaly. Jen když dostali nějakou specialitu, lidé si to řekli a fronta byla zase. Nejenom v řeznictví. Občas někdo objevil nedostatkové zboží a řekl to na pracovišti: „Dostali toaletní papír, v zelinářství jsou banány, v domácích potřebách mají kroužky na záclony…“ a celé podniky se vyprázdnily a lidé stáli fronty na nedostatkové zboží.
Naštěstí jsou tyto časy daleko za námi a nám starším zbývají jen vzpomínky na dávnou minulost. Vzpomínky jsou vždycky krásné, hlavně na staré Řečkovice, kdy lidé měli k sobě blíž a pomáhali si navzájem.
E. Š.