V parku u kostela na Palackého náměstí býval kdysi rybník. Byl tam od pradávna jako na jiných návsích v naší vlasti (i Řečkovice bývaly vesnicí), ale roku 1971 ho místní národní výbor dal zasypat. Že si to občané nepřáli a byli z toho smutní? To nikoho nezajímalo. V té době u nás vládl socialismus a jak je známo, za totality se nikdo lidí neptá, co si přejí, ale vládci si sami dělají, co chtějí.
Rybník nebyl velký, sahal od bývalé historické hasičky (loni zbořené) asi do poloviny parku, jeho šířka zabírala asi čtvrtinu parku Měl světle zelenou vodu, která byla částečně pokrytá krásnými lekníny, stulíky a drobným žabincem. Kolem něj stálo 5 nádherných vysokých vrb, které poskytovaly příjemný stín lidem procházejícím se po parku nebo sedícím na lavičkách u vody. Po zasypání rybníka byly vrby postupně pokáceny, poslední byla zlikvidována při opravě hřiště. V parku byly kromě stromů a keřů květinové záhony a pískové cestičky, po kterých se proháněly děti. V 50. a 60. letech měl park dokonce svého hlídače, pana Sadovského, takže rodiče se o ně nemuseli bát. Podél jižní strany rybníka vedla na Prumperk cesta, vysypaná černým pískem a lemovaná stromky. Tudy chodívali do kasáren vojáci z hospody „U rybníčka“ na Vážného ulici, nazývané podle kulatého hostinského „U šrófka“ (= šroubek). Byli veselí, zpívali a často některý z nich skončil dobrovolně nebo násilím v rybníce. Voda nebyla příliš hluboká, jen u stavidla na severní straně bylo přes 2 m. Tam jsme my děti nesměly chodit, ale občas jsme tam vlezly z druhé mělké strany. Koupání však nebylo nic moc, protože na dně bylo bahno. Sedláci z okolí tam občas plavili koně.
Když se na jaře stmívalo, začal žabí koncert. Ozvala se jedna žába se svou monotónní melodií, další se přidaly o stupeň výš nebo níž a za chvíli zněl celý rybník kuňkavým akordem. Pro malé děti to byla hezká ukolébavka. V tu dobu se začali kolem rybníka scházet starší kluci, kteří seděli na lavičkách nebo na zábradlí kolem, bavili se a hráli na kytary. Bývali tam chlapci Kocmanovi, Jančíkovi, Čermákovi, Fintesovi a Suší, občas přišel i Franta Kocourek. Volali vtipné poznámky na kolemjdoucí dívky, které si s nimi občas zazpívaly nějakou písničku.
V zimě, když rybník zamrzl, nastala další zábava. Pan Kučera nebo pan Böhm nejdřív vyzkoušeli tloušťku ledu, a když byla dostatečná, pustili děcka na rybník. Bruslili jsme kolem dokola, kluci hráli hokej, bylo tam zkrátka veselo. Až nastalo jarní tání a led začal pukat, přišla specifická zábava. To už si nepamatuji, znám to jen z vyprávění: kluci prý jezdili po rybníku na krách, říkali jim londány. Odráželi se různými klacky, sráželi se a občas někdo z nich spadl do vody. Toho pak vytáhla moje pratetička, která viděla z okna na rybník, uložila ho do postele, uvařila horký čaj a vyžehlila mu šaty. Později tuto zábavu dospělí zakázali.
Rybník a park ozářený měsícem byl velmi poetický, procházely se zde zamilované páry, a jednou večer jsme viděli osamělého pána, jak stojí na břehu a podivně gestikuluje. Otevřeli jsme tiše okno a zaslechli, že nad vodou přednáší básně. Ano, rybník inspiroval.
Do rybníka přitékal ze západní strany pramen, nadbytečná voda mizela pod stavidlem. Za starých časů prý byla u pramene dřevěná lávky, kde ženy praly prádlo. Voda asi bývala čistá, obec se o rybník starala. Byl zdrojem vody při hašení požárů a my děti jsme se rády dívaly na cvičení, která u rybníka prováděli místní hasiči. V 70. letech 20. století byl už rybník docela špinavý, protože se o něj nikdo moc nestaral. Jednoho dne přijely bagry a vybraly ze dna bahno, jehož hromady pak ležely nějakou dobu v parku. Následně někdo rozhodl: nač se starat, když se to může zasypat! Lidé byli naštvaní a smutní a jedna dospívající dívka o tom dokonce napsala báseň:
Rekviem za rybník
Drásavé motory nákladních aut
řežou mě do uší – nemohu spát!
Hluk disharmonicky… slyším však v něm
za rybník rekviem
Stále jen auta a hlína a hlína
sypou ji, hážou do rybníka klína
zůstal jen hladiny zelené cíp
ve stínu vrb a líp
Hlína se sype a voda se kalí
celý kraj temnota večerní halí.
Zítra při úsvitu slunečních svíc
zmizí rybníka líc
Útulné náměstí s parkem a kostelem,
rybník tu staletí dotvářel milý vjem
čistit ho zvládali podruzi.
Nezvládnou? NECHTĚJÍ soudruzi!
Auta, zas auta a hlína a hlína
sypou ji, hážou do rybníka klína
hluk disharmonický…slyším však v něm
Za rybník rekviem.
Sepsala E. Š.